Ahoj,
po velmi dlouhé době jsem tu s příspěvkem na TT. Poslední měsíc se mi do vkusu moc netrefovalo, ale konečně vyhrálo téma, které jsem si v hloubi duše opravdu přála.
Vtipné je, že i když mám přesnou myšlenku v hlavě, nejdou mi slova poskládat tak, aby dávala smysl. Ale tohle téma je pro to vlastně stvořené. Pro představy, které se mi honí v hlavě, které nikdo z Vás nevidí, neslyší ani necítí.
Možná bych mohla téma lehce pozměnit
Já mám dva světy, dvě strany. Jedna strana je ta, kterou vidí všichni kolem mě. Optimistická... Těch synonym pro tuto část je strašně moc. Takovou tvář, vystavuji okolnímu světu. Neříkám, že když se směju, je to vždycky přetvářka. Nejsem zarytý pesimista, kterého nic nerozveselí. Ale všechno má své meze.
Pak je tu druhá stránka, která je jen a jen moje, nikdo ji nevnímá. Něco mezi pesimistou a realistou. V sobě uvažuji jinak, mám úplně jiné názory, chování a vlastnosti, než má moje výstavní půlka. Ale i tady se často objevují boží, šílené nálady, které jsou skvělé... Najdou se věci, ve kterých se shodneme, ať už jde o pozitivní nebo negativní.
Jenže když jsem pak ve stresu a spěchu, najednou nevím, kde je konec té uzavřené stránky. Už nevím, co je realita a co je jen u mě. Někdo si řekne: Ale vždyť i to v tobě je realita, ne? Ale já si to nemyslím. Asi budu špatná právnička (snad se jí stanu), ale žádný pádný důvod pro obhájení tohoto názoru nemám.
Tenhle článek bych nazvala propadákem, protože z původní úvahy se vlastně vyklubal deník. Ale mysli neporučíš.
Jaký na to máme vy názor?
hanienes | 
O optimismu navenek a pesimismu uvnitř něco vím. Hodně lidí mě chválilo, ale mně to pořád nestačilo, protože jsem chtěl vždycky něco jiného.
Jestli chceš být právnička, tak ti držím palce. A tento článek na propadák rozhodně nevypadá. V redakci by ho asi vyškrtli, ale hlavu a patu to mělo a čtivé to taky celkem bylo.